K mezigenerační diskuzi jsme pozvali zástupce tří generací etablovaných ve třech různých dekádách po roce 1990. Nejstarší generaci zastupuje Michal Kohout, který zakončil studia architektury ještě před rokem 1989, ale samostatnou praxi začínal v devadesátých letech. Střední generaci reprezentuje Roman Brychta, jenž se s kanceláří Projektil etabloval po roce 2000. Nejmladší generace začínající po roce 2010 je v debatě zastoupena hned dvakrát, neboť Markéta Mráčková a Ondřej Chybík představují dva odlišné přístupy k praxi, plynoucí z dnešních možností architektonické profese.

Když jsme před třemi lety připravovali téma Stavět ve městě (ERA21 #02/2016), začínala jsem editorial slovy Ivana Kolečka, že přijede-li do města a vidí jeřáby, je to pro něj znamení, že jsou tam potřeba architekti. Slovy pana profesora si, s dovolením, vypomůžu i nyní. Ivan Koleček dlouhá léta působil na brněnské fakultě architektury a dodnes organizuje workshopy pro své bývalé studenty. Vždycky říká, že si spoluprací s mladými lidmi doplňuje energii, ale ta výměna samozřejmě probíhá oboustranně.

Zabírají jednu třetinu rozlohy České republiky, přesto jsou pro mnohé neviditelné. Odehrávaly se v nich zásadní okamžiky naší historie, přesto jsou svým způsobem zapomenuté. Často jsou za Sudety považovány pouze příhraniční oblasti při severní straně hranic, ale ve skutečnosti lemují prakticky celou zemi a zasahují i do jejího vnitrozemí. Během padesátých let 20. století zde došlo k nenávratné likvidaci posledních reliktů původního osídlení. Co zde zůstalo a která místa nám můžou ještě vypovědět něco o naší minulosti?

V roce 2000 se Petr Mikšíček vydal pěšky na tříměsíční pouť pásem pohraničních hor kolem České republiky, během níž ušel asi tisíc kilometrů. Tím odstartovala i jeho životní pouť, na které se snaží o záchranu mizející paměti Krušnohoří. Pořádá landartová setkání v zaniklé obci Königsmühle, dokumentuje a pomocí nových technologií oživuje památky, natáčí filmy, které vycházejí z legend a příběhů zdejšího regionu. V rozhovoru s ním jsme stačili probrat témata znovuobjeveného pohraničí, krušnohorské kultury, současných česko-německých vztahů, rostoucího turistického ruchu i proměn sudetské krajiny.

Dobrušský hřbitov s dominantou kostela sv. Ducha a zvonicí s cibulovitou bání leží na návrší východně nad městem a je obehnán opukovou zdí. Předprostor hřbitova protíná stará lipová alej, jež odděluje novou smuteční síň od přilehlého parkoviště. Novostavba svou velikostí odkazuje na bíle omítnutou kapli, využívá materiály vlastní tomuto místu, avšak její forma je ryze současná – je založena na principu postupného horizontálního vrstvení. Na pískovcové zdivo navazující na linii hřbitovní zdi nasedá prosklený pás ukončený římsou s dřevěným obložením, nad touto úrovní se zvedá objem vlastního sálu obložený štípaným modřínovým šindelem, který je na východní straně prolomen oknem přecházejícím do roviny střechy. Sál s kapacitou 50 sedících je půdorysně umístěn v centru dění a je obehnán věncem pomocných místností a hygienickým zázemím pro veřejnost i návštěvníky hřbitova.