Stavbám vzniklým v období socialismu se dnes začíná dostávat pozornosti a přestávají být a priori odmítané. Procházka navazuje na téma „Výpadek paměti“ zpracované v časopise ERA21 #03/2017.

Příklady kvalitní architektury 60.– 80. let 20. století v Českých Budějovicích navštívíme s architektem Filipem Landou, šéfredaktorem časopisu ERA21, a památkářkou Evou Erbanovou z NPÚ. Na programu bude budova Jihočeské vědecké knihovny na Lidické třídě (dříve Muzeum dělnického hnutí) včetně výstavy soutěžních návrhů na dostavbu tohoto objektu, dále stavby Bohumila Böhma (Plavecký stadion a Koldům) a nějaké další bonusy cestou. Sraz je v 15:00 před budovou JČVK na Lidické třídě.

Po úspěšném, už 6. ročníku nejkreativnějšího a nejinteraktivnějšího festivalu KDE BOLO, TAM BOLO..., který se konal v Bratislavě a Žilině, zavítal festival i do Brna! Pro školní děti byl připraven wokrshop plný kreativity se známými architekty a umělci. ERA21 jako mediální partner nemohla chybět.

V krátkém experimentu nazvaném architektonické vzdělávání se musíme ptát: Jak dlouho ještě vydrží ateliérový model? Otázka se týká přímo podstaty naší činnosti. Při pomyšlení na ateliér má člověk tušení konce. Od pozdních šedesátých a raných sedmdesátých let, kdy byl tento výukový model vynalezen a kdy byl na vrcholu rozkvětu, do situace zasáhly mnohé vlivy. Přesto dnes stále tvrdohlavě a bezmyšlenkovitě pokračujeme v této „nové” tradici. O ateliéru uvažujeme jako o centru architektonického vzdělávání. Je však dále udržitelné? Kolik podmínek se v architektonickém vzdělávání změnilo od doby, kdy byl tento postoj formulován? Je možné dnes najít jiný přístup, který by lépe vyhovoval okolnostem, s nimiž se dnes musíme vyrovnávat?

Před jedenácti lety publikoval časopis ERA21 (#01/2006) citaci z mého eseje Pět kritických horizontů pro učitele architektury ve věku rozptýlení. V tomto eseji jsem vyjádřil myšlenku, že model vzdělávání architektů formou ateliéru je vystaven různým rozptylujícím vlivům, které buď zpochybní model samotný, nebo povedou ke vzniku modelů nových. Tehdy jsem byl přesvědčen, že rozptylující vlivy narostly a výrazně oslabily efektivitu moderního a postmoderního ateliérového modelu – a dnes jsem o tom přesvědčen tím více. V minulosti tento model závisel na mistrech, kteří poněkud tajemně sdíleli své metody se snaživými učedníky.

Dům s renesančním jádrem stojící na úpatí zámeckého kopce v bývalé židovské čtvrti v Mikulově prodělal za svou existenci desítky přestaveb a operací, přesto si dokázal udržet středověkou pitoresknost. Naposledy byl rekonstruován pro potřeby penzionu. Štajnhaus nebyl jen projekt, Štajnhaus byl proces, jenž spočíval v postupném odkrývání jednotlivých vrstev, prostorů a překvapivých souvislostí a v hledání hranice, do jaké doby se lze vrátit a kdy už se vydat po nové cestě. Dům je zachován jako organický celek, ve kterém se prostor a tvary vzájemně prolínají, stejně jako se prolínají historické prvky s moderními, na míru navrženými detaily. Část domu slouží jako soukromý prostor majitele. Pro hosty je k dispozici pět pokojů, kdy každý z nich má svou specifickou atmosféru, obnoveny byly také vinný sklep a přilehlý dvorek.