Problematický vztah odborné i laické veřejnosti k architektuře vzniklé za minulého režimu byl v poslední době již na více místech artikulován. Odráží se v kauzách souvisejících se sekundárními zásahy, přestavbami a demolicemi architektury a výtvarného umění té doby, v uměleckých intervencích i nejnovějším odborném výzkumu. Asi největší pozornosti se dostává tématu panelových sídlišť, ale na řadu přicházejí i další realizace. Mladá generace veřejně vystupujících autorek a autorů, mnohdy výrazněji nezatížená osobní zkušeností s předlistopadovým režimem a střízlivě reflektující společensko-politickou a kulturní situaci porevoluční, je již schopna nahlížet toto období objektivně a kriticky jej hodnotit. Architektuře i umění té doby se pomalu začíná dostávat pozornosti odborníků a přestávají být neviditelné a apriori odmítané. V mnoha případech jsou dokonce i východiskem či inspiračním zdrojem pro tvorbu současnou.

Myšlenka postavit v Sazovicích kostel vznikla ještě před druhou světovou válkou, ale teprve před šesti lety se k ní Sazovičtí vrátili a založili Spolek pro stavbu kostela. Ten je umístěn v přirozeném těžišti obce a jeho geometrie je založena na půdorysu kruhu o poloměru 16,8 metru, jenž vychází z archetypu svatováclavské kaple v katedrále sv. Víta v Praze. Kruh lze zároveň chápat jako tečku, místo zastavení, spočinutí a usebrání. Architektonický koncept pracuje se slupkou základního válcového objemu a formuje ji, jako by byla z papíru. Jednotlivé stěny jsou naříznuty okny, kterými proniká boční světlo dovnitř kostela a měkce tvaruje jeho vnitřní prostor. Kostel má tři nadzemní podlaží – hlavní kruhovou loď a dva kůry – a suterén se společenským zázemím.

Nepřehlédnutelnými událostmi uplynulého měsíce se stala dvě souhlasná vyjádření – jedno stavební povolení pro bytový Obličejový dům v sousedství Anežského kláštera od architekta Zdeňka Fránka a opětovné územní rozhodnutí pro administrativně-komerční Květinový dům na Václavském náměstí z projekční kanceláře Chapman Taylor. Na první pohled dvě velmi podobná dramata o zasazení nové architektury do kontextu historické Prahy. Ale jen na první pohled.

V různých koutech Evropy i světa existují instituce, jež se snaží zprostředkovat architekturu široké veřejnosti, ať už celonárodně, nebo lokálně v regionech a městech. U nás žádnou instituci, kterou bychom mohli směle nazvat centrem české architektury, nemáme. Podobnou úlohu na sebe přebírají různé aktivistické organizace, které se ale potýkají s finančními, personálními nebo legislativními limity. Nás však v tomto čísle časopisu ERA21 zajímají především instituce začleněné do oficiální struktury státu nebo samosprávy.

Netradiční rodinný dům vznikl na severním svažitém pozemku v okrajové části Prahy – v Kyjích, s výhledem na údolí Rokytky. Svým tvarem, charakterem a objemem reaguje na okolní vzrostlé stromy a snaží se mezi ně začlenit. Půdorys stavby vychází z kruhu, jenž na jižní straně přechází do dvou čtverců, směrem nahoru se zužuje a je ukončen světlíkem. Převýšený obytný prostor s galerií orientovaný na sever tak získává jižní osvětlení. V prvním podlaží se dále nacházejí ložnice, kuchyň a hygienické zázemí, další ložnice je k dispozici v patře, galerie slouží jako pracovna. Dům je navržen jako dřevostavba s železobetonovým založením, které je v prudkém svahu minimalizováno pouze na betonovou nohu. Dřevěná konstrukce je v interiéru přiznaná, zvenčí je stavba zateplena polyuretanem s ochranným nástřikem proti vodě.