Města se stávají stále větším a komplexnějším technologickým systémem, který je protkán stále hustější a sofistikovanější soustavou energetických, dopravních a komunikačních sítí. Bez nadsázky by se dalo říci, že ještě jednou tolik, co vidíme nad zemí, se nachází pod ní – kolektory, produktovody, kanalizační sběrače, rozvodné sítě, optické datové kabely – a k nim dále přidružené a často na periferiích skryté pozemní objekty elektráren, vodáren, čistíren odpadních vod, spaloven odpadu, výtopen, technických dvorů, anténních vysílačů nebo řídicích center.

V krátkém experimentu nazvaném architektonické vzdělávání se musíme ptát: Jak dlouho ještě vydrží ateliérový model? Otázka se týká přímo podstaty naší činnosti. Při pomyšlení na ateliér má člověk tušení konce. Od pozdních šedesátých a raných sedmdesátých let, kdy byl tento výukový model vynalezen a kdy byl na vrcholu rozkvětu, do situace zasáhly mnohé vlivy. Přesto dnes stále tvrdohlavě a bezmyšlenkovitě pokračujeme v této „nové” tradici. O ateliéru uvažujeme jako o centru architektonického vzdělávání. Je však dále udržitelné? Kolik podmínek se v architektonickém vzdělávání změnilo od doby, kdy byl tento postoj formulován? Je možné dnes najít jiný přístup, který by lépe vyhovoval okolnostem, s nimiž se dnes musíme vyrovnávat?

Před jedenácti lety publikoval časopis ERA21 (#01/2006) citaci z mého eseje Pět kritických horizontů pro učitele architektury ve věku rozptýlení. V tomto eseji jsem vyjádřil myšlenku, že model vzdělávání architektů formou ateliéru je vystaven různým rozptylujícím vlivům, které buď zpochybní model samotný, nebo povedou ke vzniku modelů nových. Tehdy jsem byl přesvědčen, že rozptylující vlivy narostly a výrazně oslabily efektivitu moderního a postmoderního ateliérového modelu – a dnes jsem o tom přesvědčen tím více. V minulosti tento model závisel na mistrech, kteří poněkud tajemně sdíleli své metody se snaživými učedníky.

Dům s renesančním jádrem stojící na úpatí zámeckého kopce v bývalé židovské čtvrti v Mikulově prodělal za svou existenci desítky přestaveb a operací, přesto si dokázal udržet středověkou pitoresknost. Naposledy byl rekonstruován pro potřeby penzionu. Štajnhaus nebyl jen projekt, Štajnhaus byl proces, jenž spočíval v postupném odkrývání jednotlivých vrstev, prostorů a překvapivých souvislostí a v hledání hranice, do jaké doby se lze vrátit a kdy už se vydat po nové cestě. Dům je zachován jako organický celek, ve kterém se prostor a tvary vzájemně prolínají, stejně jako se prolínají historické prvky s moderními, na míru navrženými detaily. Část domu slouží jako soukromý prostor majitele. Pro hosty je k dispozici pět pokojů, kdy každý z nich má svou specifickou atmosféru, obnoveny byly také vinný sklep a přilehlý dvorek.

Problematický vztah odborné i laické veřejnosti k architektuře vzniklé za minulého režimu byl v poslední době již na více místech artikulován. Odráží se v kauzách souvisejících se sekundárními zásahy, přestavbami a demolicemi architektury a výtvarného umění té doby, v uměleckých intervencích i nejnovějším odborném výzkumu. Asi největší pozornosti se dostává tématu panelových sídlišť, ale na řadu přicházejí i další realizace. Mladá generace veřejně vystupujících autorek a autorů, mnohdy výrazněji nezatížená osobní zkušeností s předlistopadovým režimem a střízlivě reflektující společensko-politickou a kulturní situaci porevoluční, je již schopna nahlížet toto období objektivně a kriticky jej hodnotit. Architektuře i umění té doby se pomalu začíná dostávat pozornosti odborníků a přestávají být neviditelné a apriori odmítané. V mnoha případech jsou dokonce i východiskem či inspiračním zdrojem pro tvorbu současnou.