Jemná prostorová křivka lávky spojující Holešovice s Karlínem je konstruována jako plynulá cesta vycházející z dynamiky pohybu chodců a cyklistů. Mostovka je podepřena dvěma nábřežními opěrami, dvěma pilíři na krajích ostrova Štvanice, aby do ostrova co nejméně zasahovala, a dvěma pilíři v nesplavném rameni řeky Vltavy. Na Štvanici volně schází rampa, jejíž půdorysná křivka kopíruje křivku hrany ostrova. Krajní pole konstrukce kvůli bezbariérovému a plynulému navázání na holešovické straně klesá pod hladinu povodně na úroveň chodníku na nábřeží. Toto pole je navrženo jako vertikálně pohyblivé v místě opěry, kde je umístěn hydraulický pístový mechanismus pro zajištění vertikálního zdvihu nad úroveň tisícileté vody. Konstrukčním materiálem mostu je ultravysokohodnotný beton s rozptýlenou výztuží (UHPFRC) s povrchem odpovídajícím lesklému bílému mramoru.

Není obvyklé, aby byla část časopisu ERA21 věnována samotnému pojmenování tématu. V případě dočasného využití veřejných prostor a budov je to však nezbytné. Proto musíme nejdříve definovat tranzitorní, temporární a taktické přístupy. Při detailnějším pohledu ale zjistíme, že je zná prakticky každý – dlouho nevyužívaný plac kousek od centra menšího města vezme do svých rukou skupina místních obyvatel a nové lesní kino či provizorní skatepark pro mládež jsou brzy hotové.

V roce 1991, kdy Vincent J. Scully – historik architektury, o němž Philip Johnson prohlásil, že je největším učitelem architektury všech dob – odcházel po čtyřiapadesáti letech výuky kurzu o kontextualizaci architektury na Yaleově univerzitě do penze, referovaly noviny o jeho skepsi vůči nejmodernějším trendům v hromadné výstavbě. Scully promítal fotografie domů na pařížském předměstí se solárními panely a rozohňoval se nad tím, že jde o největší aroganci, protože takový stavebník rezignoval na vše, co dělá architekturu architekturou. Scully pochopitelně nebrojil proti využití solární energie, ale proti bezmyšlenkovitému „oblepování“ střech a stěn nevzhlednými kolektory, které „ničí přítomnost domu ve svém prostředí“.

Lednový rozhovor se Stevenem Hollem se ukázal být nečekaně povznášejícím zážitkem. Jeden z nejvlivnějších amerických architektů, autor řady knih a publikací, profesor Kolumbijské univerzity a umělec byl při online setkání odzbrojující svou bezprostředností stejně jako šíří teoretického záběru a darem propojovat abstraktní témata. Hned na úvod odlehčil atmosféru historkou z nedávného večírku, kde s přáteli (newyorskými osobnostmi z oblasti kultury) diskutovali o zásadních otázkách života jako „Co je skutečně objektivní a ne subjektivní?“ nebo „Existují andělé a bohové?“. Našeho rozhovoru se zúčastnila i spoluautorka projektu Muzea ghetta Terezín, členka redakční rady ERA21 Marcela Steinbachová a společně nám filozoficky-poetické naladění vydrželo skoro po celou dobu. Chvíli dokonce přestalo být jasné, jestli je tématem architektura a světlo (architecture and light), nebo architektura a život (architecture and life). 

Nová budova radnice v čele podlouhlého náměstí K. V. Raise v Lázních Bělohradě je deklarací otevřenosti v přístupu samosprávy k občanům, městu a hospodaření. Vizuálně otevřené přízemí obsahuje víceúčelový sál, menší zasedací místnost a podatelnu s infocentrem, v dalších dvou patrech se nacházejí kancelářské prostory, které jsou propojeny atriem prosvětleným lucernou. Toto přehledné schéma neodděluje jednotlivá pracoviště od sebe a podporuje dojem společné práce. Estetiku radnice tvoří tenká hranice mezi občansky srozumitelnou vstřícností a důstojnou reprezentací síly města.